Postavit vlastní raketu, pochopit princip jejího pohonu, připájet elektronický obvod, experimentálně vyřešit chemický problém, poskytnout první pomoc nebo po několika hodinách nočního programu znovu rozdělat oheň a postavit přístřešek. To všechno čekalo na účastníky prvního ročníku výběrového pobytového tábora Vesmírná mise, který se uskutečnil od 24. do 28. srpna 2026 v Horažďovicích.
Program propojil přírodní vědy a techniku s fyzickou přípravou, týmovou spoluprací i schopností reagovat na situace, pro které neexistuje připravený návod.
Pětidenní intenzivní program vznikl ve spolupráci Střediska volného času RADOVÁNEK, národního projektu Česká cesta do vesmíru a Vzdělávací kanceláře ESA pro ČR, ESERO Česká republika. Inspiroval se principy astronautického výcviku i programem Zero-G. Jeho cílem ale nebylo astronauty napodobovat. Účastníci měli především zjistit, co dokážou, když dostanou skutečný problém, omezené prostředky a prostor přijít na vlastní řešení.
Každý lektor přinesl do mise jiný obor
Stejně jako skutečná kosmická mise není záležitostí jediného oboru, ani program v Horažďovicích nestál na jednom typu aktivit.
Za koordinací tábora stáli Bc. Iveta Baselidesová a programový vedoucí a chemik Mgr. Ing. Jakub Štěpánek ze SVČ RADOVÁNEK. Lektorský tým doplnili mladí ambasadoři českého kosmického programu a absolventi projektu Zero-G 2025 Julie Beritová, Daniel Biskup a Linda Petraturová, kteří v rolích oddílových vedoucích a lektorů předávali mladším účastníkům vlastní zkušenosti a znalosti ze svého výcviku i zapojení do České cesty do vesmíru.
Díky různorodému zaměření jednotlivých lektorů mohl program propojit velmi odlišné oblasti. Další odborník SVČ RADOVÁNEK, Mgr. et Mgr. Milan Severa, například účastníky provedl základy elektrotechniky a pájení. Nestačilo však pouze sledovat ukázku. Úkolem bylo skutečně pracovat se součástkami, naučit se zacházet s páječkou a společně dovést zapojení k funkčnímu výsledku. Původní výukový blok se tak postupně proměnil v týmovou výzvu, při které bylo potřeba rozdělit si práci, získávat další součástky a vypořádat se s tím, že někteří drželi páječku v ruce úplně poprvé.
Program obohatil také Jan Spratek ze Vzdělávací kanceláře ESA pro ČR, ESERO Česká republika, který představil jednotlivé aktivity České cesty do vesmíru a s účastníky diskutoval o fyzice kosmických letů. Jan Herzig se zaměřil na hvězdné systémy a hledání potenciálně obyvatelných světů a svůj blok zakončil pozorováním hvězdné oblohy.
Součástí programu tak nebyly jen praktické úkoly, ale také diskuse o budoucím průzkumu vesmíru, podmínkách mimo Zemi, kolonizaci nebo o tom, co dnes vlastně znamená připravovat člověka na vesmírnou misi.
Raketa jako problém, ne jako stavebnice
Jedním z nejkomplexnějších technických úkolů byla stavba vlastní rakety. Účastníci nejprve rozebrali fyzikální a chemické principy raketového pohonu, od rozdílu mezi tlakem a tahem až po význam trysky. Následovala konstrukční část zaměřená mimo jiné na polohu těžiště a centra tlaku. Teprve potom přišla na řadu samotná stavba.
Řadu součástí přitom účastníci nedostali připravenou. V prostředí Tinkercadu například navrhovali držák motoru, který se následně vyráběl pomocí 3D tisku. Museli vyřešit jeho upevnění, způsob zajištění motoru i konstrukci návratového systému. Padák vznikal z dostupného materiálu a bylo potřeba rozhodnout o jeho velikosti, uchycení i napojení na tělo rakety.
Zda navržené řešení skutečně funguje, se ukázalo až při pátečním startu. Smyslem úkolu přitom nebylo jen dostat raketu do vzduchu. Podstatná byla celá cesta od pochopení problému přes návrh a výrobu až po okamžik, kdy fyzika ukáže, zda konstrukce funguje podle představ.
Když internet ani umělá inteligence řešení nepřinesou
Na podobném principu byla postavena také chemická část programu. Jedna z hlavních výzev vycházela z chemického systému, u kterého účastníci znali požadovaný výsledek i potřebné chemikálie, nikoliv však přesný postup, jak požadovaného výsledku dosáhnout.
Zpočátku hledali řešení podobně, jako bychom ho dnes hledali mnozí, s pomocí internetových videí a nástrojů umělé inteligence. Navržené postupy ale nefungovaly. Po přibližně hodině tak přišel důležitější moment než samotný úspěšný experiment: týmy přestaly hledat hotový recept a začaly systematicky experimentovat samy.
Měnily podmínky, sledovaly chování systému, porovnávaly výsledky a postupně se dopracovaly k funkčnímu řešení. Tím ale úkol neskončil. Musely připravit postup natolik srozumitelný a reprodukovatelný, aby podle něj dokázala experiment zopakovat další skupina.
Právě zde se ukázala jedna z hlavních myšlenek celé Vesmírné mise. Vědecké myšlení není založeno na tom, že člověk zná správnou odpověď předem. Začíná ve chvíli, kdy ji nezná, ale dokáže přijít na způsob, jak ji hledat.
Nestačí vědět. Je potřeba také vydržet a spolupracovat
Technické a vědecké schopnosti tvořily pouze jednu část programu. Každé ráno začínalo pohybem a v průběhu týdne účastníci prošli fyzickými testy, úkoly zaměřenými na koordinaci i překážkovou dráhou. Následoval praktický blok první pomoci včetně záchrany ve vodě a později také survival zaměřený na základní vybavení pro krizové situace, práci s ohněm nebo stavbu improvizovaného přístřešku.
Důležitou roli hrála také vytrvalost. Během přibližně dvanáctikilometrového pochodu na hrad Rabí se skupina musela vyrovnat s rozdílným tempem jednotlivých členů. Nešlo přitom jen o sportovní výkon. Právě v podobných okamžicích se nejlépe ukáže schopnost komunikovat, pomoci druhému a fungovat jako tým.
Od prvního dne proto dostávaly prostor také týmové role, leadership a reflexe. Účastníci řešili úkoly, při kterých bylo nutné převzít iniciativu, ale zároveň poznat okamžik, kdy je lepší naslouchat někomu jinému. Pracovali také s tématy komfortní, růstové a panické zóny i se stresem a jeho zvládáním.
Závěrečná mise začala až v noci
Vyvrcholením programu nebyl test ani písemná zkouška. Během závěrečné noční mise museli účastníci využít znalosti a dovednosti získané během předchozích dnů.
V první části procházeli Horažďovicemi sérií stanovišť, kde správné odpovědi určovaly další směr. Druhá část už byla praktická. Čekalo je postavení přístřešku z celty v časovém limitu, rozdělání ohně, stavba a následné sbalení stanu, práce s paracordem nebo transport člověka představujícího zraněného člena posádky.
Úkoly přitom plnili hluboko po půlnoci, kdy se k jejich náročnosti přidala také únava.
Vesmír jako prostor pro mezioborové vzdělávání
Vesmírná mise ukázala, že kosmonautika může ve vzdělávání fungovat jako silný spojovací prvek. Ke stavbě jediné rakety potřebujeme znalosti fyziky, chemie, materiálů, konstrukce i elektroniky. Úspěšná mise ale stejně tak potřebuje lidi, kteří dokážou komunikovat, rozhodovat se, převzít odpovědnost, pracovat pod tlakem a přijmout, že první řešení nemusí fungovat.
Účastníci si během pěti dnů neodvezli jen nové informace o vesmíru. Opakovaně se dostávali do situací, kdy museli něco navrhnout, vyzkoušet, pokazit, upravit a zkusit znovu.
Právě zkušenost, že neúspěšný první pokus neznamená konec, ale může být začátkem cesty ke správnému řešení, patřila k nejdůležitějším přínosům celé mise.